a ještě k tomu mám básničku, ta byla hotová dřív než náhrdelník:
Karavana zvolna pískem jede,
mladou dívku vezír s sebou vede.
Jak tak postupují pouští,
dívka rodný kraj opouští.
Utéct nyní už se nedá,
hořce vzlyká kráska snědá.
V harému ji zavřenou mít budou,
nespatří už matičku svou chudou.
Co to ale na obzoru vidí?
Stádo buvolů a hrstka lidí...
Hassan za průrvou už čeká,
po velbloudech očima jen těká.
Poté spatří dívku svoji milou,
kterou eunuch postrkuje silou.
Záchrana se však již blíží,
Damascénské meče se dnes zkříží
s palicemi, kyji, pluhy.
Hassan nezíská ostruhy.
Avšak srdce mu teď plane,
zítra Núr se jeho ženou stane.
a skvělé fotky...skvěle vystihuje tu atmosféru příběhu 
