Inspirace nebyla žádná

Kamarádka měla před pěti lety zakrslého králíčka a já jsem se do něj doslova zamilovala. Po čase kamarádka volala, že známí si pořídili králíčka a po půl roce zjistili, že jim "smrdí". Nebudu se rozpovídávat o tom jak nechápu, proč si někdo takový pořizuje zvíře, když po půl roce, kdy ho má v minipřepravce a čistí mu bydlení jednou za uherák, zjistí že mu smrdí. Každopádně jsme si králíčka, který ani po 6měsících nedostal jméno, adoptovali.
Manžel nebyl nikdy zvyklý mít doma nějaké zvířátko. Ne tak já, kdy jsme měli doma kde co

Kamarádka si našeho mazlíčka přivezla k sobě a já jsem si ho druhý den přijela vyzvednout. Zakrslý nebyl ani omylem

ale byla to láska na první pohled. A díky našemu mazlíčkovi zjistila kámoška, že nemá samečka, ale samičku

bohužel malí králíčci z toho nebyli. Manžel inspirován "Dědictvím aneb kurvahoši ...", které zhlédnul den před příchodem našeho miláčka, pojmenoval ho Bohouš. Bohoušek je členem naším domácnosti už pět let. Náš syn přišel na svět rok po této adopci. Když byl úplně malý, Bohouškovi se omezil výběh, aby náhodou malého nechtě neškrábl. Do té doby měl volno jakmile jsme došli z práce a uzavřen byl až když jsme šli spát. Jakmile však syn zvládl své první kroky, prvně se postavil u Bohouškovi klícky

, vrátil se režim do normálu a teď, když se Bohoušek vyběhná, jsou schopni vedle sebe ležet na gauči.